Togiany, nebe, peklo, ráj

Ha...a je to tu! moje vytoužená relaxační část cesty v oblasti Togianských ostrovů, v oblasti plné korálových útesů s omezeným kontaktem s okolním světěm.Těším se moc moc, po všech těch hodinách v letadle, autě, ferry už jen poslední krátký přesun malou lodí...takže nasedám. Je ráno a některé z malých ostrovů, které míjíme, jakoby se teprve probouzely do nového dne, jsou zahaleny do mlhy a jen částečně vykukuje jejich bujná vegetace....juch, přijíždíme do cíle na ostrov Kadidiri a odpadávám do postele.

Ostrov Kadidiri, pohled z lodě

Probouzí mne rachot, který způsobuje déšť dopadající na střechu, přeháňka přijde vhod, říkám si, jsme téměř na rovníku a slunce tady pálí i přes mraky. Druhý den opět prší a to celý den, no tak diskutujeme s místními a prý, že v srpnu začíná na Togianech období dešťů a trvá až do prosince. Rodina, která odsud odjíždí říká, že jediné slunce, které za celý týden svého pobytu viděli, bylo to, co jsem viděla i já při příjezdu...no paráda.

 

Bouře, vítr, výhled z terasy

Srovnávám si to v hlavě....aha, takže po tom všem mordoru při přesouvání, mi tady jako bude týden chcát...pardon, teda pršet? Kristova léta oslavím, v chatce s Henrym, Maxmilianem a Franciscem? O tomhle to má jako být? 

H+M+F jsou tři švábi, kteří se zjeví pravidelně v noční hodinu a jediný způsob jak s nimi přežít a nezbláznit se, bylo dát jim jména, moskytiéry se tu nevedou a kluci jsou v noci celkem akční, momenty, kdy mi některý z nich leze přes ruku a nebo vleze do vody, kterou se polívám při koupeli, jsou k nezaplacení...

Jo, prší, mí nejlepší kámoši jsou švábi a taky došlo pivo... co více si k narozeninám přát...Být na Togianech, když prší je jako stát před dveřmi zavřené Erhartovy cukrárny s vědomím, že někde tam je ta úžasná malinová tartaletka. Ano, jsem frustrovaná a začínám být lehce agresivní, mé spirituální se snaží z tzv. z hovna uplést bič a přichází s úžasným záložním plánem,...že bych mohla třeba těch osm dní v dešti jako meditovat...mé reálné já však tento plán odmítá akceptovat se slovy "na to se ti můžu víš co?!"rodičovské já uzavírá debatu..."hlavně zdraví a žádný Kikina hysterák" uklidňuje, jdu spát.

Je ráno 14. srpna, otevírám rezignovaně dveře, koukám na oblohu a nemůžu věřit svým očím, neprší a dokonce je vidět i něco jiného než mraky, slunce prosvítá modrou oblohou. Zázrak, stal se zázrak! Valím půjčit ploutve a s autistickou radostí z toho, že jsou ve stejné barevné kombinaci jako moje plavky jdu do moře. Je odliv a hladina je sakra nízká, musím plavat nad již odumřelými korály více než 50 metrů, místy jsem jen 15 centimetrů nad nimi, a tak jen jemně plavu rukama...korály jsou ostré jako struhadlo.

Když se zadaří a slunce vyrazí

Plavu a přibývají živé korály, je jich tolik, korálů nejrůznějších tvarů, barev, velikostí je to pohádková zahrada s hejny ryb. Nevím, která se mi líbí více ta modrozelená?černožlutomodrooranžová?a nebo ta co vypadá, že se směje? Všechny, všechny jste krásné! Po chvíli se mořské dno začíná svažovat dolů a následuje nádherná modrá hlubina, tenhle pohled do tajemně temného a nekonečného modra miluju.

Odpoledne míříme na výlet k jellyfish lake, jde o jedinečný ekosystém, jezero uprostřed ostrova plné nežahavých medůz. Je neuvěřitelně teplé, stačí si jen tak lehnout na hladinu a nechat se očarovat meduzami, které se vznášejí všude kolem, je to až mystické, jako v jiném vesmíru a ten klid co tu prožívám je slovy nepopsatelný. Některé medúzy mají sotva jeden centimetr, jiné i 20. Vracíme se zpět na náš ostrov a už se jen kocháme torzy ostrovů, které jen tak ční někdy i 15 metrů nad hladinou.

Jeden z mini ostrovů

Večer vykládáme u božské večeře v podobě salátu z papaye, rajčat a špenátu s kokosovým dressingem....Peter, který byl taky u jelly fish lake mi říká: Martino, ty se dnes furt jen směješ...a má pravdu směju se, jsem šťastná dneska byl tak krásný den!

Další dny jsou ve znamení relaxu, snažím se takzvaně nedělat nic, a je to fakt problém, prý jsem travelholic a mám se na chvíli zastavit, říkají mi zkušení cestovatelé z Holandska. Tak jo, po 4 dnech už v tom jedu na plné pecky a je ze mne povaleč. Sem tam si zašnorchluju, zajdu zaplavat a pak jen číhám až bude 17 hodin a zjeví se Ono, zaměstnanec naši švábí ubikace a zeptá se mne, Martino chceš pisan goreng (smažený banán v těstíčku)? Jasně, že chci:). 

Největší problém, který řeším je, kde si budu poslouchat audiopohádky, v příštřešku? na molu? v hamace? a nebo se zabořím do supervelkého polštáře na pláži? Miluju tyhle existenciální dilemata :p.

Molo

Potkávám Kelly, sympatickou holanďanku s poctivým gelfským přízvukem. Prý, jestli si nepůjčíme kajak a nepojedeme si zašnorchlovat. Kelly dělá crossfit a uzvedne 130 kilo, takže i kdyby mi únavou upadly ruce, vím, že se díky ní jsme schopny vrátit. Je to superpohoda, "kajakujeme" kolem ostrova a jen tak z lodě sledujeme nádherné korály, hvězdice, rybky...a když se nám zachce skočíme mezi ně a s lanem od kajaku v ruce šnorchlujeme jak dlouho se nám líbí, moře je teplé a pocit zimy tu nehrozí.

Korály a hvězdice (photo by Kelly)

Hvězdice č.2 (photo by Kelly)

Modrá je dobrá (photo by Kelly)

Na kajaku můžete vyrazit i na některý z neobydlených ostrovů a při troše štěstí zde narazíte třeba na indonéského průvodce s partou Španělů. Indonésan leze jen tak bosky na palmu, je fakt vysoká a mačetou zde seká pár kokosových ořechů, jasně je to domorodec a má to v krvi...ale že u toho ještě zvládá kouřit mi hlava nebere.

Příprava čerstvého kokosu, jo ani tohle se  neobejde bez cigára

Na Togianech jsem strávila nakonec spoustu nádherných dní, sem tam pršelo ale i tak se počáteční peklo změnilo v ráj a já travelholic v  povaleče, kterému se nechce zpět do "civilizace".

Je jedno jestli se zde potápíte, šnorchlujete, jdete se projít do džungle a nebo po večerech proháníte svítící plankton a zpíváte s místními. Tohle místo má kouzlo, čas se zde zastaví, zmizí a tak zde prostě jen jste zcela přítomni v místě a okamžiku...