Z Prahy do Rishikeshe

První etapa mé cesty je v Indii, kam vyrážím na yoga teachers training. Nutno říct, že nejsem žádný jogín,t akže je to vlastně tak trochu úlet vydat se na kurz pro lektory jogy. Luci díky moc za inspiraci, až se budu v 37 stupních ve stínu ptát sama sebe co tu dělám:).Jj,čtete dobře,v období, kdy se vydávám do Indie je tu léto v plném proudu a teploty dosahují až přes 40 stupňů ve stínu.

Pro zpestření jsem si koupila výhodnou letenku, která zahrnuje cestu z Prahy do Bělehradu, dále do Abu Dhabí a do Dillí.Všechno mi krásně navazovalo a tak se po 16 hodinách ocitám na letišti v New Delhi, a k mé velké radosti se mi neztratil batoh a ani slivovice v něm se nerozflákala. Na letišti si vědomě užívám poslední záchvěvy civilizace, míjím vyvoněnou prodejnu parfémů a hlavou mi proběhne myšlenka, že tam venku možná bude vše jinak.

Je 4:50 místního času a je krásných 33 stupňů, opuštěným podchodem mířím najít metro, a v dálce vidím někoho ležet na zemi, moc mě to neláká jít dál a nejistě se otáčím zpět, abych našla lepší cestu, žádná není...tak se vracím, ležící muž se probírá a začíná na mne něco hulákat, až později mi došlo, že je to asi nějaká místní pomocná síla v metru, a to, že leží je běžná věc, na nádraží taky spousta lidí jen tak leží na zemi v lepším případě sedí.

Do metra i pro vstup na nádraží je nutné projít bezpečnostní kontrolou,celkem by mne zajímalo,co zde vedlo k těmto opatřením. Indie je, prý, zemí spousty vůní, a já říkám ano,třeba na vůni na nádraží asi nikdy nezapomenu, pravidlo, že ve stanici se wc nepoužívá tady neplatí a není ani problém vidět dospělé i děti dřepící nad kolejištěm vykonávaje co si tělo žádá.

Otočím se a na jakési dřevěné podložce vybavené kolečky přijíždí muž se zkroucenými nohami a žádá si peníze, přemýšlím, jak se s tímhle vyrovnat a nakonec nejsem štedrá,vyjímečně mi to ani nedělá problém, a vzhledem k tomu, že během další chvilky se objevují další dvě stvoření podobného ražení, říkám si, že je to dobře. Z Dillí odjíždím klimatizovaným vlakem směr Haridwar, cesta trvá asi 4,5 hodiny, z okna v polospánku sleduju, co se dá...skromné příbytky lidí, jde jim vidět snad až do kuchyně, hromady odpadků, stoky, děti pobíhající bosky po kolejišti.

V Haridwaru mne čeká poslední úsek mé cesty, přesun do Rishikeshe, potkávám Xavieru a Kamilu, dvě holky z Chile, několik lidí nám tady tvrdí, že zrovna dneska autobusy do Rishikeshe nejezdí, a není náhodou, že jsou to právě taxikáři a šoféři tuk tuk, i přesto se nakonec domlouváme právě s jedním z nich a jedeme tuk tukem směr Rishikesh, řidič spěchá a tak se párkrát ocitáme mimo silnici a nebo v protisměru, jeho jízdu začínají korigovat i místní, kteří jedou společně s námi.Vystupujeme v Rishikeshi, loučíme se s holkama z Chile, a přes "drátěný" mírně se pohupující most a uličky obývané krávami se dostávám do školy. Jsem úplně hotová a odpadávám do postele.

Druhý den se zahajuje program, probíhá fire ceremony, obřad, který nám má pomoci k úspěšnému absolvování kurzu. Venku je krásných 37 a tak ještě rozděláváme v místnosti obřadní oheň, abychom jeho prostřednictvím nabrali sílu, učitelé nás přijímají za žáky a ve výsledku je to moc fajn, obličej mám potřený kořením na čele rýži a dostává se mi i nádherného květinového věnce. Spěchám do postele,protože zítra teprve zítra to všechno začne,nudit se nebudu vstáváme v pět, takže dobrou s kobrou:)!

martina

P.S.

K všem těm událostem mám jen jednu fotku,byla jsem trochu vycukáná z toho, že bych s dvěma batohy měla ještě fotit. Už se těším až budu mít trochu volna se podívat do okolí a snad se s tím focením polepším:).

Dostupná jsem na messengeru,WhatsApp,tina.mikeskova@gmail.com,nebo taky 608 828 506

P.P.S. Druhá fotka budiž zjištěním pro všechny, kdo říkali, ať mi tady nehrábne a nepřestanu pít pivo:)