Nečekané změny,reggae s lidojedy a láska po sumatersku

července 25, 2017

Houpu se v hamace zavěšené před dřevěnou chatkou,užívám si šumící moře,z dálky zaznívají slova věcerni modlitby z jedné z mešit ...začínám psát další z příspěvků ...že budu touto dobou tak blízko moři na severním cípu Sumatry v oblasti Banda Aceh by mne před více než týdnem nenapadlo...Měla jsem ještě užívat posledních dní v džungli...ale věci se seběhly jinak a tak jsem po pár hořkých debatách s některými z organizátorů vyrazila o pár dní dříve do vesnice Bukit Lawang ... jedu autem jehož řidič vypadá tak na 13 let...jak pak vidími v samotném Bukit Lawangu a na dalších místech,děti jsou tady mnohem dříve samostatné, neuvěitelně zdatné a vysmáte,nic není problém a na první pohled se zdá,že více než zákazy je jím přirozenou cestou dávána právě volnost a důvěra,že spoustu věci mohou zvládat samy.Bukit Lawang je místem,kde můžete vidět s průvodcem polodivoké orangutany,dříve zde byla záchranná stanice...z důvodů na kterých by se místní asi neshodli,se dnes již jedná hlavně o turistickou atrakci,kterou po tom,co jsem měla příležitost vidět volně žijícího orangutana míjím a nechci jednoduše podporovat tento přístup ke zvířatům....a navíc opičáků si užijete i na "hotelu" (uvozovky uvádím zcela záměrně)...kde vás kromě ranního běhu po střeše,kterou máte nad hlavou pronásledují málem až k "balkonu",a pak na vás jen drze cení zuby,jsou to pěkní mlsouni a čorkáři a jejich oblíbená lokalita je kuchyně...dvě noci v Bukitu byly pohoda,bintang(pivko) nedošlo a místní verze písně Jingle bells - Jungle trek,zůstává navždy zapsána v mých muzikálních neuronech.následuje celodenní přesun na jezero toba....jedeme jak jinak než zběsile...potřeba místních předjízďet nezná mezí...naštešti mají opravdu talent na to zařadit se zpět do svého pruhu jen pár metrů před projíždějícími náklaďáky v protisměru....a dost možná že slova pruh a protisměr ani neznají jednoduše využívají silnici v celé její ploše....šup na loď a už jsem uprostřed jezera toba na ostrově Samosir ve vesnici Tuk Tuk.v řeči místních Danau Toba je největší jezero vulkanického původu na světě,je 900 metrů nad mořem a místy až 450 metrů hluboké, klima je zde o poznání jiné než v džungli,chvílemi mám pocit,že jsem snad někde v Evropě...a zároveň taky na Jamajce...jednoduše proto,že bydlím v hotelu Reggae a pohlédnuli do očí místním a nebo do místního menu je jasné,že tady to bude reggae se vším všudy,obsluha tvrdí že teda už nejí lidi ale jen psy (magic mushroom na menu místní restaurace a pár pobíhajích psů,ke kterým se chovají přátelsky mne utvrzuje že jde snad jen o vtipy)ráno se probouzím nádherným pohledem na jezero a Andrew...vysmátý soused odvedle s ubaleným jointem na stole mne opět přivádí k otázce ...jsem opravdu v Indonesii v zemi,kde je za ozdravné byliny trest smrti?...tenhle Andrew umí žít...prý si uvédomil,že nejlepší je měsíc pracovat a měsíc relaxovat/cestovat a tak to taky dělá...Jó tohle bych se od australské verze George Clooneyho chtěla naučit...pohoda a žádný stres to je hotel reggae,ráno si při pohledu na nádherné průzračně jezero můžete zacvičit a zaplavat si v něm - je teplé,pak posnídáte reggae sandwich speciál a vyrazíte s Nickem a Johnem na motorce prozkoumávat krásy ostrova,užijete si tradiční tance Bataků (v minulosti lidojedů)v jejich původní vesnici,a zamíříte dále nahoru do kopců kde vedle neuvěřitelného výhledu (viz foto) naleznete další jezero,takže jste vlastně na ostrově uprostřed jezera u břehu dalšího jezera...vrátíte se zpět,a povečeříte místní výborné cap cay nebo mie goreng...a když si užíváte pocit z nádherně prožitého dne a hlavou vám běží že větší pohoda už to být nemůže...na obloze se vám zjeví orel z červených mraků (né nejsem pod vlivem - foto níže:),a pohoda nekončí místní vytahují kytary a další nástroje a mimo jim vlastním písním,hrají pink floyd,Beatles,Boba Marleyho a jeho No woman no cry,v jak jinak než vylepšené verzi...no mushrooms no fly...no marihuana you die.Jó je to tady krásné...a dřevěné sošky,které kupuji přímo od jednoho z místních řezbařů mi snad přátelskou atmosféru místa nedají zapomenout...tenhle řezbář je taky trochu svéráz,ukazuje nám sošky a mimojiné ve dřevěné podobě ztvárnění jmén všech jeho dosavadních přítelkyň.Jó láska na Sumatře to je téma,kterému se nevyhnete,ať už se jedná o tradiční námluvy probíhající dříve v longhousech (něco jako kulturní dům),kdy dívky svého nápadníka nemohly vidět ale jen slyšet,až po dnešní námluvné techniky místních,kteří neváhají vybalit takový kalibr jakým je hláška:chtěl bych být komár,abych ti mohl vysát všechnu krev.Věřte,že čekáli vás noc v "hotelu",kde došly moskitiéry budete takovou nabídku odmítat jen s těžkým srdcem....

Je ráno,větrno,čekám na palačinku s čokoládou,piju místní bylinný čaj který nádherně voní lékořicí...jsem na místě zvaném Olala na ostrově Pulau Weh, sleduju tyrkysové moře a je mi fajn:).

Jeden z nezapomenutelných výhledu u jezera toba