Borobudur-Yogayakarta shopping mordor alias bordel-doom street

Takže Jardo, jo trefil jsi to na Facebooku správně, další cesta je směr Yogayakarta. S Pavluš, která už je zpět v ČR jsme zvažovaly dvě možnosti, Bali a nebo Borobudur. Směr Borobudur to letělo o 300 levněji a pak taky na Bali tady jezdí každej, že:), prostě jsme strasně sofistikovaně zvažovaly kam se pohnout ze Sumatry. 

Byl to jeden z momentů, kdy jsem si říkala sákryš...je super mít s sebou knihu průvodce celou Indonesii (díky díky kolegové z Karviné:), ale mít plán, který bude krásně v rámci přesunu, které jsou tady náročné navazovat, je věc druhá. Tímto se kláním před Jardou a Luckou, se kterými jsem měla možnost podniknout dvě skvěle naplánované cesty, až teď začínám plně chápat kolik to muselo dát práce.

Přesunout se do Yogayakarty z Banda Aceh, znamená absolvovat 3 přelety indonéskými aerolinkami. O létání po Indonesii napíšu více jindy, vydá to na samostatný odstavec a já se teď chci věnovat spíše dění v Yogayakartě...Jen ještě k těm odstavcům...Hynku díky za upozornění, že se to bez odstavců blbě čte, ťukám to do telefonu a moc nemám představu o tom, jak se vám to zobrazuje na velké obrazovce, tak snad to tentokrát bude lepší:). Jó a taky, že prej dávám málo fotek, takže tady to máš Pavle!

Milí přátelé vítejte ve městě Yogayakarta (neplést s Jakartou), kterému se zkráceně v řeči místních říká Džogža, přičemž je nutno to vyslovit neuvěřitelně rychle; asi tak jako když Dušek ve filmu Pupendo říká, že kmnisti jsou sně a kmnisms j svnstvo. O Džogže se říká, že je duší a kulturním centrem Jávy a po pár dnech zde to potrvzuji a podepisuji v celém rozsahu, nudit se tu nejde. Bydlíme v turistické části zvané Sosrowijan v Javanese homestay, homestay je zde snadno dostupný druh ubytování....kdy místní nabídnout část svého domu hostům, někdy se jedná  třeba jen o tři pokoje jindy o více podlažní dům. Ráno když vstanete jen skončíte za provozovateli a uvaří vám čerstvou snídani, zpravidla banana pancake a nebo nějakou verzi vajec na slano. 

Javanese homestay je tedy v turistické části; stačí jít po její hlavní ulici a zhruba v první třetině zahnout doprava, doleva, doleva, doprava, doleva, doprava...snadné že? Tyhle uličky a je jich tu požehnaně mi připomínají jednu z prvních 3D her doom....když jsme to šly poprvé neubránila jsem se komentáři, že teda tady se fakt opít nesmíme; protože bychom cestu domu nenašly. Nakonec to není tak horké jak se zdá a minimálně směr hotelu je skvělé označen, ať jste v jakékoliv části města najdete jej....jak je to možné? Dám vám dvě možnosti:

A) bydlíme v jediném mrakodrapu ve městě 

B) přesně nad hotelem prolítávají letadla z letiště které je odsud asi 6 km. 

Beeeee jako boeing 737 je správně....a kdybych měla ráda Helenu Vondráčkovou zpívám si stylově..,bude to dlouhá noc. Kromě letiště se občas ozve taky zahoukání vlaku (i vlakáč je blízko ) a pak prapodivné zvuky z podlahy, jejichž zdroj se nám nepodařilo identifikovat (metro tu nemají a doly taky ne). Když si na tohle všechno zvyknete a radši se potíte než byste pustili chrochtájící větrák, tak v 5 ráno začnou helekat mešity hned z několika směrů....jako třešinku na dortu už si pak jen užíváte mírné zemětřesení (i tady nás zastihlo).

Po první noci směle vyrážíme směr Jalan (ulice) Malioboro; která je obložena nekoněcným množství stolů s oblečením, suvenýry, cetkami bez kterých nemůžete žít, jsou tady i kamenné obchody s luxusním zbožím s pravou Yogayakartskou batikou. 

Hudební produkce na Jalan Malioboro 

Batika je tady velký byznys, tradiční rodinné podniky, pro které představuje obživu zde působí dodnes, koupit si můžete košili, kalhoty, šaty, šátek...vlastně cokoliv...není to batika tak jak ji známe jedná se o náročnou techniku za pomoci vosku, složitého procesu barvení...samotný materiál však působí těžce a neprodyšně, košili můžete koupit i za 3 000 000 rupií což je asi 6 tisíc korun. 

Tvorba batiky

A jak bývá zvykem, kde je něco originálního je taky prostor pro padělky a nachytávaní turistů, jednou ze strategií je, že vám na ulici oznámí, že máte jako fakt štěstí, protože zrovna dnes probíha art festival a místní studenti ve spolupráci s fundovanými profesory vystavují svá díla, která jak jinak můžete i koupit. nevím, kdo se u koho inspiroval jestli místní batik mafia u readest digest a jejich poutavému způsobu jak říct, že zrovna vy jste tím šťastným kdo má skvělou přílezlitost ke koupi/výhře...nebo naopak, no hlavně že jsme odolaly i historce jak se ze závislého na heroinu stal učitel batiky, který teď vede talentované studenty...a míříme dále po ulici, abychom návštivily tamam sari - sultánův palác 

Tady číhá další výzva pro turistu, má dva vchody, u jednoho jsou lidé, kteří vypadají jako ti praví průvodci ale jen tím druhym můžete vstoupit do paláce a vidět tak podstatnou část prostor a cenné sbírky porcelánu, oblečení...předmětů sultanovy rodiny...včetně portrétů...

V blízkosti sultanova paláce je i water palace se spoustou hezkých zákoutí, koupat se tu však nedá, komplex je to tak složitý že těžko poznat kde je ještě palác a kde už jste u někoho doma, vše se tady tak nějak prolíná.

Water palace

Prokličkujeme uličkami a míříme zpět Jalan Malioboro, provoz je tady hustý a tak je fajn, že nám mezi změtií motorek, koňů, aut a rupzných typů povozů pomáhají místní policisté zastavit provoz a přejdeme na druhou stranu, přechod pro chodce, kde by se rozsvítil zelený panáček nehledejte. Zpravidla jsou dvě možnosti jak přejít cestu: 

pro začátěcniky: číháte na místního občana, který se chystá přejít s držíte se v těsném závěsu zatímco kličkuje mezi vozidly s jedno po druhém zastavuje (nepracujte s představou,že jsou tu pouze dva pruhy)

pro pokročilé: děláte, to co místní,moc se nerozhlížíte, vstoupíte do vozovky, zvednete ruku někde do úrovně svého hrudníku mezi vás a vozidlo , přičemž se tváříte důrazně vážně něco jako "miláčku dneska fakt ne, mám migrénu", a prostě jdete dokud nepřejdete.

Taxi stanoviště...

Taxi, taxi, taxi....to tady uslyšíte pořád, o cenu za odvoz se vyplatí tvrdě smlouvat a když se nedohodnete jednoduše jdete dál a zkusíme to znova. Ti, kteří jsou na tom dobře provozují taxi ve formě auta, setkat se zde můžete však i s motorizovaným či šlapajícím rikshou, s tím, že tihle řidiči ve svých vozech na ulici běžně pospávají, potkat je můžete v jakoukoliv denní dobu, město zcela úplně asi nikdy nespí.

Je 3:45 ráno, a někdo klepe na dveře...prý abychom vstali, a tak jo...přeci jsme se den předtím domluvili na tom, že pojedeme mrknout na slavnou budhistickou památku na Borobudur, je asi 17 km od Yogayakarty, takže

dostat se sem je snadné, první zastávku děláme pod nedalekým kopce, že kterého je prý hezký výhled na borobudur při svítání. Nachystané to tady mají moc hezky, stoupáme po schodisťi, které lemují hořící louče a za tmy to dělá to pravé kouzlo...po pár minutách jsme na kopci a při postupném svítání jen hádáme kde ten borobudur jako je, je celkem zataženo ale neprší...už je světlo a v dálce s trochou zklamání vidíme obrysy něčeho chrámovitého...vracíme se autem kousek zpátky abychom to něco viděly zblízka, procházíme parkem a míjíme spostu barevných deštníku, které nám visí nad hlavou..

K samotnému Borobuduru stoupáme ještě po schodech a prohlížíme si jej podle návodu; kdy jdeme podél jednotlivých pater vzestupně po směru hodinových ručiček celé stavby, každé patro je jediněčné a vyzdobené tématickými obrazy do kamenných bloků, z nichž je chrám postaven, narazit tu můžete na výjevy že života lidí, zvířat, sochy budhy...

A ještě jedna fotka, nevyspaná ale spokojená vás zdravím z Borobudur.

Když pak opouštíme Borobudur....nevyhnutelně musíme projít tržištěm, no tak velké jsem teda ještě neviděla je to hotový mordor, že kterého se jen tak nevymotáte, ani se mi nechce věřit, že se tady tolik prodejců může uživit...a pak taky představa...kolik lidí tyhle všechny věcí vyrábí...jakoby místní tržiště  živilo půlku ostrova Jáva. Z Borobudur pokračujeme směr hinduistický chrám, Prambanam...skládá se z dílčích staveb, které jsou zasvěcené bohům jako Brahma, Vishnu, Shiva...

V jeden moment zde můžeme pocítit to co je pro Indonésii charakteristické, procházíme se hinduostickým chrámem a z nedalekých mešit k nám doléhá zvuk odpoledních modliteb...nevím jestli už jsem to zmiňovala ale výrazným prvkem Indonésie je to, že se tady potkávají snad všechna náboženství, na která si vzpomenete...a více než 600 kultur a etnik, vedle základního Bahasa Indonesia se zde mluví prý až 190 jazyky (tvrdí jedna z místních). Politická situace je tady více než složitá, některé z částí usilují o samostatnost, protože se cítí díky svému přírodnímu bohatství být vytěžovány jinými částmi Indonésie, která takovými zdroji neoplývá. Zajímavě působí i místní zájem o marxismus...snad se ještě dozvím více, když jsem zavítala na trh s knihami...v sekci filosofie bylo hodně děl od Karla Marxe, najít zde můžete i mého milovaného Ericha Fromma a hned vedle něj u nás zakázané dílo Mein Kampf. A kdyby vás nezajímaly knihy ale nějaké to fyzické dobrodružství věřte, že nemusíte nikam daleko...stačí když    večír při odchodu z hotelu omylem párkrát blbě zahnete a najednou se ocitnete v uličce, kde se začnout vyskytovat indonéské ženy v minisukních, postávající jen kousek od otevřených dveří, za kterými zahlédnete na zemi matraci, no tak asi to budou soukromé lektorky Yogy, se kterými si po lekci můžete zahrát karty, jak jinak jsme přeci v Yogayakartě!

Mějte se fajn a Baníku zdar;)!