Sulawesi, voňavé polštáře a Predátor v akci

Chjo, už jen měsíc, a mažu domů....haha, jenom měsíc? Vždyť to byl vždycky maximální čas mé dovolené. Jo, na luxus se zvyká snadno. Otázka zní: kam dále? Poznat více Jávu? Vyrazit na Lombok? a nebo si splnit sen na Sulawesi, ostrově jehož tvar mne baví? No, jasně splnit si sen:)!!! I když to je teda pořádně daleko!

Sulawesi, známý i jako Celebes

Loučím se s Jávou a s Yogayakartskou čtvrtí Sosrowijan a hledám odvoz směr letiště. A už se ke mne hlásí místní, že mne jak jinak než za výhodnou cenu odveze na letiště. Ujišťuji se, že má auto, a prý si jen pro něj odskočí a jedeme. No, takže to je nakonec auto typu motorka a po hlavní dopravní tepně míříme směr letiště. Nevím, co mne baví více jestli okamžik, kdy to vypadá, že jedeme rovně a nakonec náhle zatočíme a mám co dělat, aby mne batoh na zádech nepřevážil a nebo když vjíždíme do křižovatky a svítí červený odstín zelené. 

Jalan Sosrowijan, Gang II

 

Indonéský dopravce plní plán na 100 %, a tak jsou oba lety zpožděné jen o pár hodin. Je 22 hodin a stále čekám v Makassaru na letadlo do Manada, je jasné, že dříve než v jednu ráno nebudu na hotelu. V cizím městě po půlnoci, hmmm nezbývá než doufat, že taxikář nebude úchyl a na hostelu mi ještě otevřou. Taxikář byl asi na blondýny vyvoněné Channel a recepční moc milý. Odpadávám do postele, zabořím hlavu do polštáře...a? je to možné? ten polštář voní? jakože fakt voní? že by ho někdo povlékl něčím čerstvě vypraným. Tak to je asi poprvé...jsem jak čichač toluenu, nemůžu se té vůně nabažit.

Manado je město na severovýchodním cípu Sulawesi a vyráží se odsud na Moluky, známé jako ostrovy koření a nebo na ostrov Bunaken. Nic moc zde k vidění není, je tu rušno, klid nacházím až v přístavní části, odkud koukám na západ slunce a taky směr ostrov Bunaken, kam druhý den vyrážím.

Západ slunce, Manado

Majitel hotelu s vyvoněnými polštáři se mne ptá, co mám v plánu a dříve než stihnu zareagovat už mi domlouvá odvoz do přístavu a ubytování u Lucase, kapitána lodi. Čekáme na potřebnou přílivovou hladinu a pomalu s místními vyrážíme lodí směr Bunaken. Vezeme vše co ostrované potřebují, vodu, plyn i motorku.

Ostrov Bunaken, je rájem pro potápění a já si můžu jen škubat vlasy, že se nemůžu přidat a jsem zatím jen šnorchlující. Mangrovníky a odliv dost komplikují přístup do vody, ale lákadlo v podobě 3000 druhů ryb, želv, a masivních korálových útesů vás zde prostě přitáhnou. Večír potkávám v místním klubu Bob Marley potápěče a s nadšením mi ukazují fotky několika druhů odranců, které potkali a taky mandarin fish, nejbarevnější rybky celého podmořského světa.

Mandarin fish

Po dvou dnech na Bunakenu mizím zpět do Manada, čas je neuprosný. Loučím se s Hati, která  mi servírovala jídlo, jak kdybych jedla za tři (buďte v klidu, v Indii k ničemu nedošlo a nečekám dvojčata) a taky se podivovala proč nejím nejlepší část ryby - hlavu (tady je to delikatesa).

Loučím se i s jejím synem autorem naprosto nečekaného komplimentu:"Martino, hezky voníš". Vyzvedával mne na večerní párty na pláži, na kterou jsem se náležitě připravila, očekávajíce stáda komárů, jsem použila parfém/repelent značky Predátor (když jej použijete, abyste aspoň na chvíli zredukovali množství mravenců v posteli, dost se u toho zadusíte).

S Hati a Lucasem

Druhý den brzy ráno jedu směr letiště, jsem rozespalá a jak praštěná palicí, beru vozík na batoh mířím k odbavení, a ještě kontroluju zapnuté kapsy a popruhy na batohu, zvednu hlavu a vidím, že mě bedlivě sleduje asi tak 20 lidí, ty jo...že bych se špatně oblíkla, nemám dlouhý rukáv ani šátek na hlavě a všichni okolo jsou v hidžábu. Obzvláště upřeně kouká jedna žena...netrvá to dlouho a tajemství je rozluštěno. Přichází za mnou její muž a říká, že jeho žena by se se mnou ráda vyfotila. Tak to mi dal zase někdo lekci o předsudcích. Pak přichází i spousta dalších a fotíme se a fotíme a máme z toho velkou radost.

Tak aspoň jednu jsem ulovila taky

 

Z Manada mířím do Gorontala a let je za odměnu, svítá a je už vidět hornatá krajina zahalená do ranního oparu a mraků.

 

Gorontalo je přístavní město, v okolí najdete přírodní rezervace a horké prameny, ale to není moje mise zde...jen projíždím do přístavu protože...

Když mi bylo 16 a byla jsem na střední měli jsme zeměpis, nebylo to moc náročné, prošel každý, kdo věděl kde je Afrika a Evropa, dozvědět se dalo však i více. Třeba to, že existují Togiánské ostrovy. Uvízlo mi to nějak v hlavě, a když jsem pak plánovala svou cestu, chtěla jsem přes své narozeniny být na nějakém krásném místě. 

Tuhle představu mi trochu hatí situace, kdy se mi nedaří vybrat peníze z bankomatu v přístavu (na ostrovech je omezeno spojení s okolním světem, Wi-Fi zde není a tak je omezena i platba kartou). Nezbývá mi než vzít své dva batohy a v horku zamířit do města absolvovat pochůzku po bankách a smenárnách, vyměnit peníze tady není jen tak, někde mají rádi eura někde zase dolary, někde vám řeknou, že nejsou schopni ověřit platnost bankovek a tak míříte dále. Je to trochu opruz ale i tady foto s bílou tváří musí být:).V kapse mám 5 milionu rupíí (10.000 Kč) a mířím do přístavu čekat na loď.

Holky že směnárny 

O Togianech se říká, že je těžké se na ně dostat a ještě těžší se z nich vrátit. Z Evropy to znamená minimálně 4 lety a pak si můžete vybrat další let a nebo dlouhou cestu po souši, v každém případě pak ještě absolvujete pár cest lodí. Volím let a pak 12 hodinovou plavbu lodí na hlavní ostrov Wakai. Plavíme se přes noc a spíme stylově, na matracích jak sardinky. Na rameno mi klepe muž: ahoj, já jsem Adam a dneska vedle Tebe budu spát. Nejsem Eva, takže žádný hříchy a taky spánek nadevše:).

Probouzí mne hlášení kapitána, vítejte na ostrově Wakai, rychle balím a vyrážím hledat další loď na cílový ostrov Kadidiri....

Tak a více v dalším příspěvku, bylo by to jinak příspěvkové monstrum psát vše naráz:)!

Loď Tuna Tomini (ferry z Gorontala na Wakai)

Sardinkové spaní na lodi