Dobrou s Kobrou

Houpu se v hamace zavěšené před  dřevěnou chatkou,užívám si šumící moře,z dálky zaznívají slova věcerni modlitby z jedné z mešit ...začínám psát další z příspěvků ...že budu touto dobou tak blízko moři na severním cípu Sumatry v oblasti Banda Aceh by mne před více než týdnem nenapadlo...Měla jsem ještě užívat posledních dní v džungli...ale věci se seběhly jinak a tak jsem po pár hořkých debatách s některými z organizátorů  vyrazila o pár dní dříve do vesnice Bukit Lawang ... jedu autem jehož řidič vypadá tak na 13 let...jak pak vidími v samotném Bukit Lawangu a  na dalších místech,děti jsou tady mnohem dříve samostatné, neuvěitelně zdatné a vysmáte,nic není problém a na první pohled se zdá,že více než zákazy je jím přirozenou cestou dávána právě volnost a důvěra,že spoustu věci mohou zvládat samy.Bukit Lawang je místem,kde můžete vidět s průvodcem polodivoké orangutany,dříve zde byla záchranná stanice...z důvodů na kterých by se místní asi neshodli,se dnes již jedná hlavn...

Mám radost,že se můžu po pár dnech ozvat a pozdravit vás z Indonésie z 6. největšího ostrova na světě,ze Sumatry.bažiny jsou za mnou a Indie už se stává díky místní přírodě jistojistě nádhernou vzpomínkou.Bažinami myslím místa jako malajské hlavní město Kuala Lumpur a indonéské letiště Kuala Namu...Kuala neznamená totiž v překladu nic jiného než bažina.Na letišti Kuala Namu v Medanu se potkáváme s pár holkama z ČR a čeká nás i řidič...nespala jsem už skoro 40 hodin a tak cestu směrem směrem k pralesu ani moc nevnímám...snad až na okamžik kdy řidič hlasitě telefonuje za jízdy...a ve chvíli kdy do ruky bere i druhý telefon a stále jedeme dochází mi po krátkém zděšení,že no jo...jsem přece v Indonesii,v zemi kde řídí každý kdo dosáhne na pedály a na motorku se vleze třeba i pět lidí. Za tmy,dvě hodiny před svítáním vystupujeme ve vesnici Batu Katak a přes závěsný most a malou vybetonovanou cestu protínající kaučukovou plantáž míříme dále...jeden batoh mám na zádech druhý vepředu...a jsem ...

Příspěvěk začínám psát až poslední den mého pobytu v Delhi...píšu ho z jednoho fajn místa...ale to zmíním až později...teď se vrátím na začátek mé cesty do Delhi...rozloučili jsme se se spolužáky a zjišťuji,že všechny rozumné vlaky jsou vyprodány...nj,jestli chcete jet v Indii vlakem a zajistit si aspoň základní hygienický a bezpečnostní standard je nutno rezervovat lístek i více než 5 týdnu dopředu...tohle jsem propásla a tak jedu autobusem.vzdálenost mezi Rishikeshi a Delhi je cca 220 km...autobusem nejvyšší třídy (klimatizace nikoliv formou otevřeného okna) je možno tuto cestu absolvovat v závislosti na hustotě provozu za 6-8 hodin.No,přiznám se,moc jsem z téhle varianty nebyla nadšená,ale nakonec všechno proběhlo bez zádrhelů...když pominu mou počáteční neschopnost zorientovat se v jízdním řádu a nástupištích (viz foto - hádej odkud mi to jede,možná to ani není jízdní řád:).Cestou je opět co sledovat,ať už se jedná  doslova o stáda prasat u odpadků a nebo lidi co jedou na střeš...

Neuvěřitelné jak rychle ten čas ubíhá...ležím v posteli, píšu tyto řádky a říkám si "no jo, fakt...první měsíc a pobyt Indii spojený s jógou už pomalu ale jistě končí". Představu, že bych se teď měla stejně jako část mých spolužáků vrátit domů, s radostí opouštím, a jsem vděčná za to, že můžu pokračovat dále. Jsou to už tři dny od závěrečného ceremoniálu, kdy jsme s učiteli a spolužáky slavili, to že jsme se něco naučili a zároveň si uvědomili, že to je jen jeden z prvních kroků na cestě jménem Jóga....a taky, že je načase vystoupit z bubliny, kterou místní nabitý program poměrně šikovně, alespoň v mém případě vytvářel. Po závěrečném ceremoniálu se spolužáky Poslední dny ve škole jsme si ještě užili laughing jógu (zaměřeno na smích, organizovaně se smějete až si z toho málem cvrnknete) a mohli na moment nahlédnout díky cooking class (vaření) do tajemství místní kuchyně, salát z řepy a koriandru i pleťová maska z koriandru byly užásné. A več...