Dobrou s Kobrou

Ha...a je to tu! moje vytoužená relaxační část cesty v oblasti Togianských ostrovů, v oblasti plné korálových útesů s omezeným kontaktem s okolním světěm.Těším se moc moc, po všech těch hodinách v letadle, autě, ferry už jen poslední krátký přesun malou lodí...takže nasedám.  Je ráno a některé z malých ostrovů, které míjíme, jakoby se teprve probouzely do nového dne, jsou zahaleny do mlhy a jen částečně vykukuje jejich bujná vegetace.... juch, přijíždíme do cíle na ostrov Kadidiri a odpadávám do postele. Ostrov Kadidiri, pohled z lodě Probouzí mne rachot, který způsobuje déšť dopadající na střechu, přeháňka přijde vhod, říkám si, jsme téměř na rovníku a slunce tady pálí i přes mraky. Druhý den opět prší a to celý den, no tak diskutujeme s místními a prý, že v srpnu začíná na Togianech období dešťů a trvá až do prosince. Rodina, která odsud odjíždí říká, že jediné slunce, které za celý týden svého pobytu viděli, bylo to, co jsem viděla i já při příjezdu...no paráda.   Bouře, ví...

Chjo, už jen měsíc, a mažu domů....haha, jenom měsíc? Vždyť to byl vždycky maximální čas mé dovolené. Jo, na luxus se zvyká snadno. Otázka zní: kam dále? Poznat více Jávu? Vyrazit na Lombok? a nebo si splnit sen na Sulawesi, ostrově jehož tvar mne baví? No, jasně splnit si sen:)!!! I když to je teda pořádně daleko! Sulawesi, známý i jako Celebes Loučím se s Jávou a s Yogayakartskou čtvrtí Sosrowijan a hledám odvoz směr letiště.  A už se ke mne hlásí místní, že mne jak jinak než za výhodnou cenu odveze na letiště. Ujišťuji se, že má auto, a prý si jen pro něj odskočí a jedeme. No, takže to je nakonec auto typu motorka a po hlavní dopravní tepně míříme směr letiště. Nevím, co mne baví více jestli okamžik, kdy to vypadá, že jedeme rovně a nakonec náhle zatočíme a mám co dělat, aby mne batoh na zádech nepřevážil a nebo když vjíždíme do křižovatky a svítí červený odstín zelené.  Jalan Sosrowijan, Gang II   Indonéský dopravce plní plán na 100 %, a tak jsou oba lety zpožděné jen...

Takže Jardo, jo trefil jsi to na Facebooku správně, další cesta je směr Yogayakarta. S Pavluš, která už je zpět v ČR jsme zvažovaly dvě možnosti, Bali a nebo Borobudur. Směr Borobudur to letělo o 300 levněji a pak taky na Bali tady jezdí každej, že:), prostě jsme strasně sofistikovaně zvažovaly kam se pohnout ze Sumatry.  Byl to jeden z momentů, kdy jsem si říkala sákryš...je super mít s sebou knihu průvodce celou Indonesii (díky díky kolegové z Karviné:), ale mít plán, který bude krásně v rámci přesunu, které jsou tady náročné navazovat, je věc druhá. Tímto se kláním před Jardou a Luckou, se kterými jsem měla možnost podniknout dvě skvěle naplánované cesty, až teď začínám plně chápat kolik to muselo dát práce. Přesunout se do Yogayakarty z Banda Aceh , znamená absolvovat 3 přelety indonéskými aerolinkami. O létání po Indonesii napíšu více jindy, vydá to na samostatný odstavec a já se teď chci věnovat spíše dění v Yogayakartě...Jen ještě k těm odstavcům...Hynku díky za upozornění, ...

Kdy bude další blog?ptá se mne ségra...no jo vlastně cestuju a mohla bych zase něco napsat..nejsem přece doma,i když se tak v některých aspektech občas cítím...nastraženost...důležitý sebezáchovný ale zároveň vyčerpávající pud polevuje...a to co dříve lákalo pozornost se stává běžným.Už jsem zase o kus dál...a nádhernému Pulau Weh na severním cípu Sumatry mávám z dálky,je místem které je považováno za jedno z vyhlášených pro potápění a šnorchlování. Né každý návštěvník Sumatry však na něj zavítá...dostat se až na něj znamená vydat se do oblasti zvané Banda Aceh,která je v Indonesii považována za nejortodoxnější co se islámu týče,vládne tady šaria.slovo šaria samo o sobě na mne působí jako zaklínadlo...nemluvit s místními tak bych se tímto směrem snad nikdy nevydala...ale na Pulau Nias,kam mne to táhlo více řádí malárie a podle místních i černá magie...Prý když se oblečete (dlouhý rukáv a dlouhé kalhoty) neměl by nastat žádný problém.Cesta autobusem do hlavního města Banda Aceh trvá z M...